Jdi na obsah Jdi na menu
 


s7.

 

Vzbudil jsem se pět minut před budíkem. Vyspaný jsem byl docela dost, ale vstávat se mě nechtělo. Svižně jsem raději vyskočil z postele, abych náhodou znova nevytuhl. Provedl ranní hygienu, uvařil kávu, nachystal snídani, zapnul počítač a začal snídat. Vždycky u snídaně zjišťuji novinky z netu. Zrovna mě zaujalo vlakové neštěstí ve Španělsku. Prý devadesát mrtvých. Fíra si to frčel do zatáčky sto devadesáti kilometrovou rychlostí, místo nařízenou osmdesátkou. Asi chtěl zamachrovat a ve stanici zasmykovat. A to mě čeká cesta vlakem. U nás takové rychlosti nemáme, Pendolino frčí maximálně sto šedesát. Spíš než překročení rychlosti mě na cestě hrozí, že na nás za jízdy spadne most, nebo nějaký vysoce inteligentní výrostek z toho mostu hodí strojvedoucímu do okna cihlu. Taky už jsem slyšel, že někdo na kolejnici zašrouboval svěrák. Uff, to bude cestování. Ale nevadí, uvidím Adru. Jsem zvědavý na to, jak vypadá, jak se má, co dělá a co si myslí o znovu založení klanu. Vypnul jsem počítač, uklidil po sobě nádobí do myčky, oblékl se a vyrazil na nádraží. Od baráku to mám asi dvacet minut cesty. Vlak už tam čekal, vlezl jsem dovnitř a hledal volné místo. Našel jsem dokonce volné kupé. Po pěti minutách se vlak rozjel. Na čas. Žádné zpoždění. Párkrát jsme zastavili, obměnili cestující a frčeli bez problémů ke svému cíli. Po cestě se nic zvláštního nestalo. Ještě pět minu a budu v Hradci. Začínal jsem být trochu nervózní. Co Adře řeknu? Jak na mě bude reagovat? V duchu jsem si řekl, že budu jednat a mluvit jako inteligent, profesionál a mistr klanu. Prostě autorita. Nerad bych se před Adrou shodil. Ona byla vždycky taková chladná a odměřená. I když možná to je to, co na ní obdivuji a co mě přitahuje. Přitahovalo. Kdo ví, jak se to bude vyvíjet dnes. Vlak párkrát zahoukal, vjel do nádraží a zastavil. Jako na povel se všechna kupéčka otevřela a lidi se hrnuli ven. Čekal jsem, až všichni vystoupí. Nikam jsem nespěchal, času mám dost. Spatřil jsem ji hned. Seděla před halou na lavičce v modrých krátkých šatech. Neviděla mě. Zřejmě o něčem přemýšlela. Neviděla mě, ani když jsem stál těsně u ní. V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného než na ni zahoukat. Teprve po mém „Huuu? Slyšíš mě?“, ke mně překvapeně zvedla své nádherné oči. „Co jsi to řekl?“ Zeptala se. „Ptal jsem se, jestli mě slyšíš?“ Zopakoval jsem. „Ne, to před tím.“ Vyhrkla. „Huu? Jsem železničář, to dělá lokomotiva,“ oponoval jsem, překvapen její reakcí. Za chvíli jsem byl překvapený ještě víc, vyskočila z lavičky a zavěsila se mě kolem krku. Vykládala něco o Hučáku, ale nějak jsem se nechytal. Zato jsem vnímal její prsa na své hrudi. Polilo mě horko.
 

sipky-krve-002.gifsipky-krve-001.gif