Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kronika

 

 

posta.gif

ADRASTEIA

 

 

Seděla jsem před krbem a dívala se do ohně. Jeho plameny mě vždy přitahovaly a vábily zároveň, i když jsem si byla moc dobře vědoma faktu, že byť ta sebemenší jiskřička by mě mohla zabít. Strach jsem přesto necítila. Pozorovala jsem oheň a očima pomalu hypnotizovala plameny, jedinými zvuky v okolí bylo poklidně praskající dřevo v krbu. Toho ticha jsem si začala vážit až v okamžiku, kdy se mi jako upírce výrazně zlepšil sluch, jako člověk ticho berete za samozřejmost. V plamenech ohně, které se mi promítaly v očích, jsem začínala rozpoznávat obrysy lidí, které jsem kdysi znala, vzpomínala jsem, jak jsem se vlastně dostala až tam, kde jsem teď.
Všechno to začalo jedné teplé jarní noci. Nebyla jsem dítě, ale také jsem ještě nebyla dospělá, v tu dobu jsem život brala jen jako hru. Proto jsem se ráda procházela v lesích, v okolí Nového Hradce za měsíčního svitu. Tmy jsem se nikdy nebála. Tma byla můj přítel, spojenec, věděla jsem, že mi neublíží. V lesích bylo několik odlehlých míst, které jsem dobře znala a schovávala se tam. Znala jsem bažiny, rybníky i potoky. Noční ticho čas od času protnulo soví houkání, praskání suchého dřeva na zemi, zurčení vody v nedalekém potůčku nebo téměř neslyšné ohýbání větví na stromech díky jemnému vánku. Z lesa po mé pravé ruce se ozvalo táhlé, útrpné vlčí zavytí. Prudce jsem otočila hlavu po zvuku a spěchala k místu, odkud bylo slyšet hluk. Na mýtině mezi malou hájenkou a hustým lesem naproti sobě stáli dvě postavy. Tedy popravdě řečeno jen jedna postava a vlku podobné stvoření. Překvapení v mých očích vystřídal úžas, když jsem si uvědomila, že už jsem to někde viděla. Byl to vlkodlak z mých oblíbených knih. Naproti němu stál nepatrně vyšší muž, také mi dobře známá postava, upír. Upír se na první pohled nijak nelišil od ostatních, na ten druhý už pár rozdílů poznat bylo. Nepřirozeně bledá pokožka, dobře viditelná za dnešního úplňku, dva dlouhé tesáky vyčnívající mu z úst, nelidské oči. Vlkodlak vycenil své odporné zuby a drápy se snažil upíra roztrhat. Ten se rychle uhnul na stranu a podnikl vlastní výpad. Zpod pláště vytáhl dýku podobnou rituální athame a zabodl ji nic netušícímu vlkovi do levého oka. Ten zachroptěl a jeho mohutné tělo dopadlo se zaduněním na zem. S vytřeštěnýma očima jsem sledovala upíra, jak vytrhl vlkovi z oka dýku, očistil ji a zase ukryl pod svůj plášť. Nehýbala jsem se. ‘Měla bych být vyděšená? Měla bych se bát? Měla bych utéct? Nebo ještě chvíli zůstat?‘ Všechny tyto myšlenky se mi přehrávaly v mozku, dokud jsem nezjistila, že mně se zájmem sledoval. V mžiku se objevil přímo přede mnou. Díval se na mě, já se dívala na něho, čas se jakoby zastavil, nevnímala jsem nic, než jeho uhrančivý pohled. A pak mě kousl. Ucítila jsem bolest, a dál už nic. Ztratila jsem vědomí. Ani nevím, kdy jsem se probrala, vím, jen, že jsem byla u potoka, nade mnou se skláněl nějaký starší muž, a upír nebyl nikde v dohledu. Když jsem se probrala, muž uvolněně vydechl, „Díky bohu, není ti nic? Nedýchala jsi, myslel jsem, že se už neprobereš, děvče.“ Sledovala jsem ho a jen tak mimochodem procedila mezi zuby. „Bůh s tím nemá nic společného.“ To, ale už asi nevnímal, protože jsem se mu lačně zakousla do jeho vystaveného krku a vysála mu krev. Byl to nový pocit a líbil se mi. Ten muž byl mou první obětí. „Aeguo pulsat pede.“ (Smrt si nevybírá: překlad z LA) Řekla jsem a nechala jeho mrtvolu ležet na místě. V potoce jsem ze sebe smyla stopy po krvi a odešla jsem. Doma jsem zabalila jen nejnutnější věci a ještě té noci zmizela. Musela jsem se naučit jak ten hlad po krvi utišit. Za prvé jsem se musela přes den někam ukrýt. Jako dobré místo se mi zdály husté lesy, někdy tam ve dne nepronikl ani paprsek denního světla. A lidé se tak hluboko do lesa báli. V knihách jsem se dočetla, že jsou čtyři věci, kterých se jako upír musíte vyvarovat. Sluneční paprsky, dřevěný kolík v srdci, oheň a setnutí hlavy. Naštěstí je na mé osobě ještě nezkoušeli. Takže jsem to nemohla potvrdit, nicméně už první hodiny po proměně jsem si začala všímat, že jsem rychlejší, lépe slyším, vidím i ve tmě a jsem mrštnější. Dlouho jsem byla sama, příležitostně jsem se vydala na lov lidí, nebo vlkodlaků, pár mi jich dalo pěkně zabrat, asi jim mě bylo líto a zuboženou mě nechali ležet tam, kde jsem je napadla. Po těchto krutých začátcích mi bylo jasné, že pokud se sebou něco neudělám, skončím velmi špatně. Naštěstí jsem si doma zabalila i pár tupých mečů, se kterými jsem se učila šermovat, věděla jsem, že pokud je někdo umí ovládat, mohou být nebezpečnější než pistole, ovšem pouze v případě, že s nimi dokážete zacházet, a to jsem já dokázala. Už jako malá holka jsem se učila historickému šermu, a používala jsem přitom rapíry a šavle, moje láska k nim, přerostla v posedlost, pokud u sebe nemám, byť maličkou dýku, necítím se sama sebou. Rapíry jsem do budoucna vyměnila za jednoruční nebo jeden a půlruční meče. Mým oblíbeným byla replika historického meče Kopis, nebo také šavle Saracén. Začala jsem svou schopnost s meči pilovat a postupně se začala zlepšovat. Bylo mi jasné, že to bude chtít víc než dva tupé meče a proto jsem si u kováře nechala zhotovit dva nové jednoručáky, které jsem posléze začala používat v boji s vlkodlaky, a osvědčili se mi. Jsou to lví srdce a ze stříbra vyrobený Aiguillon. V té době jsem se přidala k jednomu menšímu klanu, neshody v něm, mě ale donutily přejít do dalšího, chvíli jsem si vyzkoušela jaké to je být mistr a potom mě našel Kreator. Po chvíli přemlouvání z Kreatorovi strany jsem se přidala k jeho klanu a zůstala jsem při něm dodnes.
 
MORDAS :

Už jako malý capart jsem utíkal do lesů a hájů a prolézal všelijaké kopce a neznáme rujnoviny  .ale vždy jsem se odbloudil  a vrátil zpátky do města.Jenže čím sem byl starší tím sem chodil hlouběji  do lesa kde jsem byl ve svém živlu nebyl pro mě problém tam být celý den jídla tam skákalo pobíhalo a lezlo dostatek jako přílohu jsem měl k těmto dobrůtkám  borůvky ,maliny ,houby některé byli i krásně malované.Žízeň jsem zaháněl s vyvěrající studánky.Jednoho dne jsem ale asi překročil obludný kořen takže jsem zabloudil ,ale naštěstí jsem hluboko v lese našel rozbořená domy byli asi po fašistech  tak už jsem se nemusel bát a šel jsem přespat do útulného sklepa hned jak sem stama vyhnal baheníkočky.Usnul  jsem hned ale asi Po 5 minutách mě zbudil podivný hluk asi parník pomyslel jsem si.Jenže zničeno nic mě cosik chytlo za nos a chtělo mě to asi rafnout viděl jsem jen příšerné oči jak jsem se ztím přetahoval tak mě to kouslo do ruky to už jsem se vážně nasral a vytáhl jsem  s opasku svou rybičku a vrazil mu ji do zadku asi se toho lekl protože utekl bylo mě toho líto protože jsem  svou rybičku už nikdy neviděl.Pak jsem v klidu usnul.Ráno jsem zjistil že jsem jaksi pobledlí asi mě ten bezdomovec něčím nakazil tak jsem chtěl zajít k doktorovi ale jak jsem vystrčil hlavu ven tak mě strašně popálilo světlo.Takže od té doby jsem už nežil normálně schovával jsem se v garážích ve sklepech a půdách.Jenže mě už nechutnalo jíst chtělo se mi furt pít a to krev v jeskyních mi chutnaly trpaslíci ale za chvilku došli bylo jich tam málo výhoda byla že jsem si je nosil jak konzervy kolem pasu.Tak jsem přešel na něco většího v jedné zoologické zahradě jsem vypil slona ale žirafa mě řekla že lidi jsou lepší  tak jsem šel na ně.Začátky byli těžké jaksi se bránily ale není nic co bych nezvládl někdy stačilo na ně pořádně dýchnout a to hned usnuli a já pokračoval  v práci.Pak jsem zjistil ,že mi velice chutnají  kolébající se lidé a občas byla delikatesa co chodila po čtyřech.Při jednom lovu když jsem zas číhal kdo zas vyjde z večerní hospody jsem uviděl tu obludu co mě napadla na hradě asi měla taky žízeň.Tak jsem zjistil při kbelíku ožralovice že je to Kreator řekl mi že jsme prý normální a jestli nechci být v jeho klanu  tak sem tady.     

Carisma  :

Všude je tma, tělo mám v jednom ohni. Proč se nemůžu hýbat? Jsem ochromená strašlivou bolestí.
Matně si vzpomínám co se vlastně stalo.Jen záblesky vzpomínek, jako když rychle převíjíte film a nestačíte sledovat obraz. Ani nevím, jak dlouho tady už ležím, ale vše se stává jasnější, oheň v mém těle uhasíná.Mé smysly zase začínají fungovat, ale řekla bych , že lépe než dříve. Slyším jak někde opodál kdosi  tiše oddechuje. Zkusím otevřít oči. To světlo je tak jasné, tak intenzivní . Někdo mě pohladil po tváři. Vyděšeně jsem vyskočila.
Jeho měkký sametový hlas prostupoval celým mým tělem jako elektřina. Byl to ON. Ten krásný obličej, který jsem vídala ve svých snech. Muž, urostlý, krásný a tak tajemný. Pomalu se přiblížil a něžně mě pohladil po tváři. „Už je vše v pořádku, je to za Tebou“ . „Co se stalo?
Už od mala jsem tíhla k tajemnu, fantastickým příběhům, ale teď se vše stalo realitou. Co se stalo? Můj krásný neznámý byl  upír, ba co víc , přeměnil v upíra i mě. Všechno bylo tak nové, tak zvláštní.
Dalších několik měsíců, mě učil, trénoval a předával zkušenosti, abych přežila v novém světě, který se přede mnou otevřel. Poznávala jsem nové přátele, ale hlavně nepřátele. Učil mě jak nejlépe vystopovat oběť , jak se ubránit nepříteli, jak zahladit stopy, jak zabíjet.  Toulali jsme se po světě a užívali si nesmrtelného života.
Jednou na cestě za kořistí jsme se zapletli do války mezi dvěma klany a můj druh byl zraněn a unesen. Odvezli ho neznámo kam a já ho od té doby hledám. Jeho schopnosti a vědomosti jsou natolik cenné, takže věřím, že stále žije. Převrátím celý svět naruby, ale najdu ho!
Na mých cestách mi dělá společníka černá puma, kterou jsem zachránila ještě jako malé kotě z pytlácké pasti. Je to věrný přítel a ochránce. Je mýma očima a ušima a vlkodlaky vystopuje kdykoli jsou v dosahu.
Při posledním lovu jsem si uvědomila, že nás někdo sleduje. Stál nehnutě v dálce a upřeně nás pozoroval. Nemohl to být obyčejný člověk. Po chvíli se pomalou chůzí začal přibližovat naším směrem. Bylo jasné, že je to upír jako já a nic nenasvědčovalo tomu, že chce zaútočit. Byl to Kreator, vůdce zdejšího klanu. Od té doby jsem se přestala toulat ...
 
Pieder :
 
Je to ještě téměř nedávno, co jsem šla jednoho letního večera v doprovodu pár svých přátel z kina a měla jsem tu čest setkat se tváří v tvář s upírem…
Téměř přesně si vzpomínám, že to byla premiéra historického velkofilmu Gladiator a celé kino se slzami v očích sledovalo plátno. Po filmu, který končil okolo 20 hodiny večer, jsme ještě všichni společně zašli do nějakého večerního podniku prodiskutovat své dojmy a trochu se pobavit. O tři nebo čtyři hodiny později jsme se rozloučili a každý šel svou cestou domů. Osaměla jsem. Domu jsem to pěšky měla docela daleko, takže jsem se radši rozhodla jet autobusem. Loudavým krokem jsem se vydala na zastávku…
Byla tichá noc rušená pouze zvukem aut, která sem tam projížděla po silnici kousek od ulice, po které jsem šla. Když jsem dorazila k zastávce, byla prázdná. Po chvíli přijel autobus, nastoupila jsem a sedla si kousek za řidiče. Uvnitř bylo jen pár lidí - obyčejných, žádný z nich neupoutal mou pozornost, až na jednoho. Seděl sám až úplně na poslední sedačce, izolovaný od ostatních. Byl celý v černém s dlouhým kabátem a delšími havraními vlasy, které obklopovaly bledý obličej. Jeho výraz byl vážný, v tváři nepohnul ani brvou, jak uměl ovládat svou mimiku. Nenápadně si prohlížel jednoho cestujícího po druhém stále stejně vážným pohledem. Měl temný, až hrůzu přinášející pohled, jakmile se naše oči setkaly, projel mi mráz po zádech. Stalo se tak jen jednou. Víckrát jsem na něho už nepohlédla. Ani ostatní nesnesli jeho pohled a odvraceli zrak jinam, takový měl respekt. Měla jsem z něho zvláštní dojem, ani špatný, ani dobrý, prostě zvláštní.
Cestující jeden po druhém vystupovali, až jsem uvnitř zůstala jen já a on. Měla jsem z toho špatný pocit, jeho přítomnost na mě děsivě působila. Začínala jsem mít strach. Konečně se blížila stanice, kde jsem vystupovala. Rychle jsem opustila prostor bez jediného pohledu na něho. Byla jsem pryč, autobus se pomalu rozjížděl dál a mě to nedalo, něco mě nutilo se ohlédnout. Pohlédla jsem na z Pohlédla jsem na zadní sedačku, ale byla prázdná, on tam nebyl, byl pryč.
Zděsila jsem se a rychlým krokem, skoro během, jsem procházela ulicí domů. Zdálo se mi, že za sebou slyším kroky, hned jsem se otočila a pohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl. Každou chvíli se to opakovalo, začalo to působit na mou psychiku. Hrůza ovládla mou mysl tak, že jsem nebyla schopna odlišit realitu od smyšlených představ, až jsem zpanikařila a rozeběhla se. Kroky za mnou nabíraly na zvučnosti a blížily se, slyšela jsem je stále silněji a silněji. Zrychlila jsem, co to šlo, a stále se ohlížela za sebe, ale nic. Náhle se přede mnou objevil on a upřeně se mi díval přímo do očí. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jedinou hlásku, ve zlomku vteřiny mi zabodl své špičáky do krku a začal pít mou krev. Ani to moc nebolelo, jen malou chvíli. Cítila jsem, jak jsem slabší a slabší, jak mě pomalu opouští všechna životní energie. Náhlé horko, které pohltilo celé mé tělo vystřídal po chvíli krutý štípavý chlad. Pomalu jsem přestávala cítit prsty u nohou, u rukou, pak celá chodidla, nohy a za chvíli jsem byla téměř bez citu. Bezvládně jsem klesla k zemi a zůstala nehybně ležet. Byla jsem zkoprnělá a úplně bezmocná, byla jsem však stále při vědomí. On nedělal nic, jen si mě zkoumavě prohlížel, ten jeho pohled mě probodával duši, do které nejspíš nahlížel a zkoumal každou její skulinku. Ta chvíle mi připadala dlouhá jako věčnost, i když ve skutečnosti trvala pouhých pár minut. Pak promluvil, jeho hlas protrhl hrobové ticho, které před tím rušil jen zpomalující se tlukot mého srdce, který jsem vnímala stále slaběji a slaběji: "Chceš žít?" položil mi jednoduchou otázku, na kterou byla stejně jednoduchá odpověď: "Ano, chci! Chci žít!!!" Chtěla jsem vykřiknout, ale byla jsem schopna jen tichého chroptění. Nevěděla jsem co se mnou bude, když se tak rozhodnu, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela… "Chci žít." To bylo pro mě v tu chvíli rozhodující. "Tak se ze mě napij" řekl stroze, sklonil se ke mně a napřáhl napřáhl svou ruku. "Tak pij," zopakoval svůj rozkaz a já uposlechla. Stačilo jen pár kapek krve, které mi daroval, a pak zmizel ve tmě.
Zůstala jsem dál nehybně ležet, ohromená vším tím, co se právě stalo, nebyla jsem schopná ničeho. Ještě nezačalo ani svítat, ale já už to podvědomě cítila, věděla jsem, že musím domů. Sebrala jsem všechny své síly a pokusila se zvednout. Povedlo se. Pak jsem šouravým krokem došla domů. Měla jsem strašný hlad. Spořádala jsem téměř vše, co bylo v ledničce, ale nepomáhalo to, stále jsem se cítila hladová. Začínalo svítat, první sluneční paprsky pronikaly okny do pokoje a na mou tvář. Byly mi nepříjemné. Pálily víc, mnohem víc, než kdykoliv před tím. Zatáhla jsem závěsy, zamkla dveře pokoje a šla si lehnout. Byla jsem unavená, jakoby přicházela místo rána noc. Okolo deváté večer jsem se vzbudila. Doma byla celá rodina, mladší bráška, mamka s taťkou. Slyšela jsem, jak brácha klepe na dveře a ptá se, jestli si s ním nepůjdu hrát. Nešla jsem, počkala jsem, až všichni usnou, a potom jsem se vydala hledat něco dalšího k snědku, protože jsem měla hlad čím dál tím větší. Nic ho nedokázalo zahnat. Jedla jsem, ale stále jsem pociťovala hlad, pila jsem, ale stále jsem byla žíznivá. Přežívala jsem takhle několik týdnů, byla jsem bledá a zesláblá. Pak jsem ale uviděla bratrovu malou bílou myšku, dostala jsem na ni, pro mě tenkrát nepochopitelnou chuť, chuť, která se nedala ovládnout. Otevřela mi oči. Náhle jsem pociťovala částečné zasycení. Vydala jsem se ven do ulic na malou noční procházku. Opět bylo ticho, ničím nerušené, ani pes si netroufnul štěknout. Nad ztichlou krajinou visel chladný bledý kulatý měsíc, který mi dodával sílu a energii. Cítila jsem, jak se mi zbystřují smysly. Sebemenší zatřepání křídel noční můry mi připadalo hlučné a můj čich rozpoznal každou vůni, kterou přivál noční vánek. Navečer znovu přišel bráška a brečel, že se mu ztratila myš. Litovala jsem ho a pozvala ho k sobě do pokoje. Zamkla jsem.
"Co jsem to jen udělala…?" proklínala jsem se. "Jak se to jen mohl stát…?" Když ale ta chuť se nedala nijak ovládnout a hlad k tomu jen přispěl. Nenáviděla jsem se za to a z hrůzy, abych nevysála i rodiče, jsem pláchla z domu.
Nějaký čas jsem se potloukala po městě. Přes den jsem spala v opuštěných rozbořených domech, abych se skryla před sluncem, večer jsem procházela ulicemi a hledala něco k snědku. Dlouho jsem takhle přežívala bez duše, stále stejná, ačkoli svět se měnil. Už jsem nechtěla být sama a vzpomínka na rodiče se vracela každou noc.
Nechtěla jsem zabíjet, hnusilo se mi to, ale i přes to jsem to dělala, jako by mě k tomu nutil nějaký pud. Časem jsem si zvykla a začalo mě to bavit, vždyť konec konců, už jsem bez toho nemohla žít.
 
maky21 :
 
Byla jsem mladá, krásná a hloupá. Mladá už nejsem, na kráse mi upírství přidalo a hloupá od té události taky nejsem.
Chcete vědět, co se stalo? Poslyšte můj příběh.
Jako malá jsem pořád toužila po dobrodružství, po něčem, co se jiným nestalo, po něčem novém a záhadném. Když jsem vyrostla, chtěla jsem trošku elánu do života. Ne jen nechat se hlídat od svých bohatých rodičů a ukazovat si na věci, které chci mít. Proto jsem chodila na toulky. Vždy jsem vylezla po břečťanu z okna a utíkala do blízkého lesa. Když jsem byla ještě o chlup starší, zjistila jsem, že mi nestačí toulat se v lese, kde to znám. Chtěla jsem něco nového. Něco nepoznaného. Ten večer, kdy přijel k nám do sousedství cirkus, mi to docvaklo. Sbalila jsem si pár věcí a, vím, že to zní divně, utekla k cirkusu. Manželé, kteří cirkus řídili, byli dobří lidé. Jen jedna dívka, která tam byla, mi naháněla strach. Spala vždy ve dne a nikdy nejedla s námi. Na představení se přemisťovala a hrála s lidmi páku. I když na to nevypadala, vždy vyhrála. Bohužel jiný obytný vůz nebyl, tak jsem musela bydlet s ní. Myslím, že se jmenovala Miema. Asi měsíc poté, co jsem tu byla, se vrátila pozdě v noci z jedné z jejích toulek. Ještě jsem nespala,  ale ona si už asi myslela, že spím. Naklonila se nade mnou a zašeptala: „Nelituju toho.“ pak jsem ucítila bolest, která se mi rozlívala tělem v pořád nových a nekonečných vlnách.
Nevím, kolik času uběhlo, ale změnila jsem se. Když ta bolest doznívala, měla jsem sucho v krku a myslela jsem, že jsem si vykřičela hlasivky. Ten krk mě pořádně bolel. Pak jsem zjistila, že lépe slyším. Když jsem otevřela oči, byla noc, ale já viděla ještě líp, než jsem vidívala ve dne. Vstala jsem ze země, na které jsem doposud ležela a zjistila jsem, že mé tělo oplývá neuvěřitelnou silou. Zaregistrovala jsem, že vedle mě je Miema. Když si všimla, že se na ni dívám, řekla jen: „Jsi upír.“
Od té doby mě učila, ale sama toho moc nevěděla, protože byla jen o 20 let starší (počítáno v od přeměny na upíra) než já.
Tak se stalo, že jsem jí přerostla přes hlavu, byla jsem silnější. Chvíli jsem byla v klanu, co založila, ale upírky v něm byly neaktivní a nespolečenské. Zato já, když jsem se trochu zorientovala v mém novém těle, začala jsem se bavit s lidmi z kterých jsem potom vysála všechnu krev. Po nějaké době, co jsem žila jako samotář, mě napadl vlkodlak. Nečekala jsem to, s vlkodlaky mě nikdo neseznámil a tak mě snadno porazil. Od té doby jsem své pěstní techniky vylepšila natolik, že je jen málo vlkodlaků, kteří mi podlehnou.
Ale zpět k příběhu: Tak jsem tam zubožená ležela, až mě našel Katvitak a přinesl ke Kreatorovu klanu. Byla jsem ráda, že mi někdo konečně vysvětlil pravidla téhle nekonečné hry a přijmul mě do aktivního klanu. Začalo mi svítat na lepší zítřky.
 
Seraphin :
 
Už je to dávno,co jsem se stala upírkou..Ale ten večer,kdy se mi to stalo,mám stále v živé paměti....
Byla jsem mladá a nerozvážná.A jako každá holka jsem se zamilovala,ale bohužel do špatněho muže,jak už to bývá..Začínalo to krásně..Romantické procházky,večeře apod.Plánovali jsme společnou budoucnost a já se těšila..Jednou,když jsem se večer vracela domů jsem z postraní uličky uslyšela nějaký rámus..Myslela jsem,že nějaký člověk potřebuje pomoct a já bych mu bývala ráda pomohla..V té uličce ale byl můj milý,úplně namol a demoloval něčí auto.Říkala jsem mu,aby toho nechal,ale on mě jen odstrčil a pokračoval dál..Řekla jsem,že zavolám policii a to ho rozzuřilo.Vzal železnou tyč,kterou demoloval auto a začal mě s ní mlátit..Bránila jsem se,ale i když jsem chodila na karate,neubránila jsem se..Když ho to přestalo bavit,odešel a nechal mě ležet skoro mrtvou na ulici..V deliriu jsem se podívala nad sebe..Nade mnou se skláněl nějaký muž..Prosila jsem ho o pomoc a on mi vyhověl..Byl to upír..Kousl mě .Odnesl mě z ulice pryč,aby mě slunce nespálilo..Když jsem se probrala byl pryč,ale nechal mi dopis ve kterém mi sdělil čím jsem se stala..Upírkou.Tu noc jsem vyrazila ven,na lov,jak mi říkal instinkt.A potkala jsem svého prvního vlkodlaka.Porazil mě lehce a já byla opět na prahu smrti.Odplazila jsem se z ulice do bezpečí.Ale ted jsem nebyla člověk.Byla jsem upír,takže jsem se začala ihned regenerovat.Když jsem byla zdravá,učila jsem se bojovat a koupila(no spíš ukradla) svoji první katanu..Začala jsem s ní trénovat..A každým dnem jsem se lepšila..Než jsem se stala upírkou stihla jsem dostudovat.Byla jsem vystudovaný chemik..Začala jsem trochu experimentovat,kradla si vše potřebné..Byla jsem úspěšná.Vždy jsem odchytila nějakého vlkouška a dělala na něm pokusi.Tak jsem se začala bránit i pomocí svých chemických zbraní.Ale samozřejmě jsem pokračovala ve výcviku se svoji milovanou katanou.Toulala jsem se po světě,kosila vlkodlaky,kteří mi zkřížili cestu..Procestovala jsem Asii,kde jsem se učila dalším bojovým uměním a objevila kouzlo meditace.Ale stískalo se mi po Česku a tak jsem se vrátila.Tady jsem se také sama toulala krajinou..Pak jsem uviděla skupinu upírů na lovu vlkodlaků.Bylo to mě překvapení,byla jsem zvyklá vždycky útočit sama.A řekla jsem si,že by nebylo špatné se k nějaké takové skupině přidat..A to se mi taky povedlo,když si mě vyhlídl Kreator a přijal mě do svého klanu.A já našla rodinu,kterou jsem před tolika lety ztratila,kvůli své mladé nerozvážnosti.Taky jsem si svého ´´milého,, našla.Na smrtelné posteli jsem ho navštívila.Zíral na mě a říkal,jak to že jsem to přežila a vypadám pořád stejně,jako v den,kdy mě viděl naposled..Řekla jsem mu pravdu,že jsem upír.Taky mi řekl,že litoval toho,co mi kdysi udělal,snažil se mě hledat,ale jako kdybych zmizela z povrchu zemského.Taky se zeptal jestli ho zabiju.Řekla jsem,že to bych neuděla,že ta pomalá smrt je trest za to,co spáchal..Pak už jsem ho nikdy neviděla ani nehledala a žila si svůj nový život......