Jdi na obsah Jdi na menu
 


s16.

 

„Zase si tolik nefandi, to ta lokomotiva.“ Usadila jsem ho. „Tak teda nic.“ Řekl a svěsil ramena. A v tu chvíli mi ho bylo až líto. „Ale no tak, vždyť mě přece znáš.“ Drkla jsem ho do ramene. „No právě.“ Odpověděl a zatvářil se ublíženě. „Jak pořád žiješ, stále žádný partner na obzoru?“ Zeptal se po chvíli chůze. „Tss, prosím tě, já a chlap? Vždyť se mnou nikdo nevydrží.“ Řekla jsem. „A mimo to mám příliš vysoké nároky, aby je někdo dokázal splnit.“ Jen tak mimochodem jsem dodala. „Jen se neboj, on se najde někdo, kdo tě dovede zkrotit.“ Řekl mi. „Hmm,“ Pokrčila jsem nos. „Ty ses o to pokoušel celé roky a nevyšlo ti to.“ Podotkla jsem. „Jen proto, že jsem tě ve skutečnosti zkrotit nechtěl, mám rád tvou spontánnost, jsi jako nezřízená střela. A jsi nebezpečná.“ Šibalsky na mě mrkl. „Kam jdeme?“ Zeptal se, když jsme procházeli boční ulicí od nádraží. „Uvidíš.“ Tajemně jsem se usmála. „Myslím, že se ti to bude líbit.“ Na chvíli se zamyslel. „Tak jo.“ Souhlasil. Z boční uličky jsem ho vyvedla na Gočárovu třídu, hlavní okružní tah po Hradci Králové, spojenou s centrem několika radikálními silnicemi. Přešly jsme přes silnici k Sukovým sadům a rovně po Gočárově třídě. Cestou jsme minuly pobočku ČSOB, i secesní vilu Aničku, ve které má své sídlo pojišťovna Generali, kolem optiky Panenka až na Ulrichovo náměstí. Pak zadními uličkami na Tylovo nábřeží a přes most až k mému zamýšlenému cíli. „Tak co ji říkáš?“ Zeptala jsem se, když jsem zastavila na mostě přímo u elektrárny Hučák. „Adro. Je dokonalá.“ S úsměvem se na mě podíval. „Věděla jsem, že se ti bude líbit.“ Podívala jsem se na hodinky. „Prohlídky jsou do čtyř, je půl deváté, takže to znamená, že tam už bude jen noční hlídač, počkala bych, až se setmí, pak se tam půjdeme podívat, souhlasíš?“ Přikývl na souhlas a stále se díval na elektrárnu. „Jestli o ní chceš vědět víc, je tam informační tabule, je to secesní vodní elektrárna z roku 1909.“ Ukázala jsem na tabulku před elektrárnou. „To je dobrý, prozatím mi stačí, co vidím.“ Řekl a podíval se na mě. „Mimochodem, hezky voníš.“ Podotkl. „Euphoria, od Calvina Kleina, můj oblíbený parfém.“ Řekla jsem a zadívala se na oblohu, na chvíli jsem zavřela oči. Můj Hradec Králové, v noci je snad ještě stokrát hezčí než ve dne, moc lidí se tu po nocích nepotlouká, jen páry co jdou z restaurace zpět domů, nebo opilci, kteří si vybrali špatnou hospodu, kde v deset nebo jedenáct zavírají, ti ostatní zjistili, že jsou tu i nonstop bary a herny, takže s klidem paří až do rána a pak klidně až do večera. Zaposlouchala jsem se do nočních zvuků. Jemný letní vánek si pohrával s mými vlasy a bylo slyšet už jen hučení vody pod elektrárnou, proto se jí říká Hučák, každý Hradečák to zná.
 
 

sipky-krve-002.gifsipky-krve-001.gif