Jdi na obsah Jdi na menu
 


s15.

 

„Huuu? Slyšíš mě?“ Ozval se nade mnou něčí hlas. Zvedla jsem pohled k hlasu, a stál tam, kdo jiný než Kreator, byl vyšší, než si ho pamatuju. A mě najednou osvítil duch svatý. „Co jsi to řekl?“ Ještě připitoměle jsem se zeptala. „Ptal jsem se, jestli mě slyšíš?“ Zopakoval. „Ne, to před tím.“ Vyhrkla jsem. „Huu? Jsem železničář, to dělá lokomotiva.“ Dělal jako bych to slyšela poprvé v životě. Pro tentokrát, jsem to nechala být a udělala něco, co rozhodně nečekal. Jako blesk z čisté oblohy jsem vyskočila na nohy a pověsila se mu okolo krku jako závaží. „Kreo, ty jsi geniální.“ Zaječela jsem. „Hučák, že mě to nenapadlo dřív.“ Pustila jsem se ho stejně rychle, jako jsem na něj skočila. „Patří ČEZu, ale to by neměl být takový problém, je skoro automatizovaná, v noci by to šlo…“ Mumlala jsem si pro sebe. „Co by v noci šlo?“ Zeptal se mě Kreator a já se na něj podívala, očividně vůbec nechápal, o čem mluvím. Pak mi to došlo, nebyl místní, skutečně nevěděl, o čem mluvím. „Pak ti to řeknu, teď, ale pojď, mám chuť na ovocný pohár.“ Popadla jsem ho za ruku a táhla ho přes ulici od budovy hlavního nádraží do cukrárny. Posadili jsme se na předzahrádku a počkaly, až si prodavačka přijde pro objednávku. „Dám si ovocný zmrzlinový pohár se šlehačkou a jedno latte, prosím.“ Zaúkolovala jsem servírku. „Já jen kávu.“ Řekl Kreator. Servírka odešla a chvíli bylo ticho. Tedy ticho je relativní pojem, slyšela jsem brždění vlaků na skřípějících kolejích, typický zvuk trolejbusových „klacků“ jak jsme jim jako malí říkaly, když vjíždí do zastávky, ohýbajících se v zatáčkách, dokonce i sirénu ambulance z nedaleké fakultní nemocnice. Slečna se vrátila s objednávkou, postavila přede mě ovocný zmrzlinový pohár se šlehačkou a já se do něj s chutí pustila. „Hmm hm.“ Kreo se mě snažil odkašláním nenápadně upozornit na svou přítomnost. „Jestli ti zaskočilo, tak se napij, nechám ti přinést vodu.“ Mrkla jsem na něj. Chvíli nic neříkal, jen mě sledoval. „Co mám snad šlehačku na nose?“ Podivila jsem se a hned jsem pravou rukou osahávala svůj nos. „Ne,“ Odpověděl. Pak se začal smát. „Několik let se nevidíme a ty první co uděláš, je že si dáš šlehačkový pohár. Ženská jedna, ty mě snad nikdy nepřestaneš udivovat.“ Dál se smál. „To jsi na mě měl rád, nikdy jednotvárná.“ Zamrkala jsem a znovu se pustila do svého poháru. „To máš pravdu, velkou pravdu.“ Řekl a napil se kávy. Když jsem dojedla pohár a dopily jsme kávu, přišel čas na placení, a Kreo byl dostatečný gentleman, že to za mě zaplatil. „Tak a teď mi ještě jednou řekni, jak jsem geniální. To na tebe mám takový vliv?“ Podíval se na mě, když jsme byly o kousek dál od cukrárny. Kdyby měl peří, byl by stoprocentně páv, jeho ego by se klidně dalo měřit s Mount Everestem.
 
 

sipky-krve-002.gifsipky-krve-001.gif