Jdi na obsah Jdi na menu
 


s12.

 

„Fajn, trochu je natočím a vyfoukám, koneckonců je to jen Kreator, nechystám se přece na rande,“ řekla jsem si, a ani nevím proč, ale při té větě, mi mravenčilo v břiše. Když přišel den, kdy jsem se měla setkat s Kreatorem, nemohla jsem skoro dospat. A ještě k tomu, jsem musela do práce. Jako na potvoru se celý den neuvěřitelně vlekl. Tolik insolvencí a exekucí jsem v životě snad neviděla. Ale konečně po osmi hodinách práce, jsem se převlékla do vybraných světle modrých šatů a vyšla ven na dvorek. Dívala jsem se na stojící auta a přemýšlela, máme dvě, Ford Fiesta tmavě modré barvy a starší Suzuki Alto barvy bílé. Nakonec jsem se, ale rozhodla, že pro pár minut než se dostanu na nádraží, nebudu plýtvat benzínem a raději se projdu. Na nádraží to není zase tak daleko a alespoň budu moct říct, že dělám něco pro své zdraví. Vydala jsem se tedy na cestu, přes Pospíšilovu třídu do centra města a pak na nádraží. Asi tak 50 minut svižné chůze. Alespoň tak jsem si to původně malovala. Na Pospíšilově třídě jsem minula tři budovy, léčebnu dlouhodobě nemocných, a naproti ní o pár metrů dál gymnázium Boženy Němcové a ústav hluchoněmých, nemohla jsem se ubránit pocitu, že se k sobě všechny tři budovy hodí. V LDN skončí profesoři z gymnázia, protože neunesou tíhu vzdělávání české mládeže a ústav hluchoněmých, ve kterém zase skončí česká mládež, jež při hodině zkoušení, ze sebe není schopná vydat ani hlásku a jen naprázdno otevírá pusu a při otázce vyučujících jsi snad hluchý, se nezmůže ani na odpověď nejsem. Musela jsem se zasmát, nad čím to vůbec uvažuju. Zřejmě jsem musela vypadat jako cvok, který normální člověk by se díval na léčebnu dlouhodobě nemocných a přitom se šklebil jako debil, správně, žádný. Také mi to pár lidí jdoucích naproti mně dalo pěkně najevo nesouhlasným pokýváním hlavou, ani jsem se jim nedivila, avšak nemohla jsem si pomoct. Můj mozek má mnohdy rozličné způsoby uvažování a já už se ani nepokouším zjistit proč, prostě to tak je. Cesta na nádraží nebyla ten den žádný med, proč jen, jsem si vzala boty na 9 cm podpatcích v takovém vedru? Asi jsem měla vážně zvolit jako dopravní prostředek auto, ale potom bych si nemohla vzít ty krásné nové botky, značky Guess. Už když jsem míjela magistrát města, skutečně jsem litovala, že jsem nejela autem, ale jak se říká, nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem, zatnula jsem tesáky, zanadávala svojí blbosti a směle postupovala dále až k nádraží, zadní cestou okolo Gayerových kasáren a lékařské fakulty UK. „Jen si to užij, Adruško, když jsi tak pitomá, někdy se vážně divím, že na to, jak jsi inteligentní, jsi někdy naprosto blbá.“
 
 

sipky-krve-002.gifsipky-krve-001.gif