Jdi na obsah Jdi na menu
 


s1.

KREATOR

 

Smutně jsem stál u Fagorisovi hospody, naší staré základny. Byla úplně zničená. Pevné dubové dveře byly vyvrácené z pantů, okna vytlučená, mříže, které je měly chránit, byly vytržené přímo ze zdi.  Vzpomínal jsem na poslední útok těch chlupatých bestií. Byl nenadálý, brutální a účinný. Proti přesile a momentu překvapení, jsme neměli žádnou šanci. Hodně dobrých upírů tenkrát padlo. Uniklo nás jen pár. Rozprchli jsme se na všechny strany, neznámo kam.  Ani netuším, kdo všechno se zachránil. Sám si toho pamatuji jen velice málo. Před očima mám jen boj, bolestný nářek, potoky krve a smrt. Vstoupil jsem do trosek zničené základny. Na stěnách byly patrné zaschlé a vybledlé cákance krve. Naší krve. Upírské krve. Došel jsem k místu, kde stál kdysi výčep. U toho skonal Fotřík. Došel jsem do rohu místnosti a vytrhl ze země pár dřevěných prken. Stará schránka tam stále byla. Sehnul jsem se a vytáhl ji z tajné skrýše. Byla plná, nikdo ji neobjevil, nikdo ji nevybral. Celé ty roky čekala, že se někdo z nás vrátí a vybere si ji. Nevrátil se nikdo, byl jsem tu první.  Naposled jsem se rozhlédl po zničené základně a se smutkem v srdci jsem se otočil a zamířil na autobus. Autem nejezdím. Řidičák mám už dlouho, ale řízení mě moc neláká. Asi je to tím, že když vidím, jak jezdí ostatní, tak bych se nemusel udržet a někomu bych mohl ublížit. Proto jedu autobusem. Přijel za chvilku. Koupil jsem si lístek a zamířil na zadní sedadlo, tam mě snad nikdo nebude otravovat. Chtěl jsem být sám se svými myšlenkami. Potřeboval jsem si vyjasnit, co budu dělat dál a k tomu jsem potřeboval klid. Autobus byl téměř prázdný, zadní sedadla volné. Pohodlně jsem se zabořil do sedačky, vytáhl Sony Ericsson, dnes už jen Sony, připojil sluchátka, zapnul muziku a oddal se svým myšlenkám. Mille Petroza řval do sluchátek jako smyslů zbavený a můj mozek začal pomalu šrotovat. Rád přemýšlím u trash metalu. Taky mě to trochu ovlivňuje. Rychlá a agresivní muzika, rychlé a agresivní myšlení. U takové muziky je téměř nemožné vymyslet něco mírumilovného. Přemýšlel jsem jak se pomstít, přemýšlel jsem co všechno lykanům provedu, přemýšlel jsem, jak je vyhladím.  Autobus zastavil a mé myšlenky se přetrhly. Nastoupily dvě stařenky, matka se dvěma dětmi a parta opilých výrostků. A je po klidu, pomyslel jsem si a měl jsem pravdu. Autobus se rozjel a výrostci o sobě začali dávat vědět. První to odsraly stařenky. Výrostky zajímalo, co mají v taškách za nákup a ten by za čas po celém autobuse. Jedna stařenka se vzmohla na odpor a spustila něco o chuligánech. Takovou chytila, že se jí zubní protéza zakousla do sedačky.

 

sipky-krve-002.gifsipky-krve-001.gif