Jdi na obsah Jdi na menu
 


Všechno bylo zmatené, cítila jsem pod sebou tvrdou zem a nechtělo se mi vstávat. Jako peklo to zrovna moc nevypadalo, to bych se zřejmě cítila tepleji. Takže to muselo znamenat jediné, ten vlk mě nedorazil, otázka byla proč. „No tak se prober, to že omdlíš, mě o slávu nepřipraví, to teda ne…“ Ten dotěrný vlkodlačí hlas znám, tak teď se mi rozhodně nechtělo vstát a už vůbec ne, se podřizovat vlkodlačím rozkazům. Chtě nechtě jsem, ale musela otevřít oči. Bolela mě celá kostra. Kdo říká, že mrtví nemůžou cítit bolest, ať si to vyzkouší, mile ráda si to s nimi vyměním. Pohlédla jsem nahoru na vlkodlaka. Takhle ze země se mi zdál ještě mohutnější než předtím, ale při mojí výšce je to diskutabilní. „Co bude teď, zabiješ mě?“ Zeptala jsem se ho, když jsem se pokoušela posadit. A můžu říct, že to byla pěkná dřina, na boku jsem měla krvácející ránu, otevřenou zlomeninu levé ruky, hlava mě třeštila a krvácela, jak jsem přes ní dostala násadou od sekery a ještě se mi otevřela rána z předchozí bitvy. „No bezva, dnešek už nemůže být horší.“ Zamumlala jsem. Nakonec jsem se vzdala, nebylo v mých silách se posadit, tak jsem si alespoň podepřela hlavu pravou rukou, aby mi náhodou neupadla.  „Hej, maličká, kdepak tě mám? Kam ses mi ztratila?“ Zaslechla jsem v dálce Stuartův trilkující hlas. „Spletla jsem se, může to být ještě horší.“ Na chvíli jsem zavřela oči. „Tak co, zabiješ mě?“ Zeptala jsem se ho ještě jednou a tentokrát zřetelněji. „Hmm, zajímavé, zabít tě? Ne, ne, ne, to není můj styl, já tě nechám žít, nechám tě trochu sebrat síly, až se totiž znovu potkáme, rozhodně to nebudeš mít zadarmo, to mi můžeš věřit.“ Ušklíbl se a zmizel v lese. „Na viděnou, pijavice.“ Ještě křikl, a mě bylo jasné, že se tohohle klíštěte jen tak nezbavím. Projela mnou nová vlna bolesti, která mě znovu srazila na zem. Plácla jsem sebou do mechu a bylo mi upřímně jedno, že po mě začali lézt pochybní živočichové. Měla jsem toho dost. Potřebovala jsem trochu sebrat síly. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, jen si pamatuju, jak se nade mnou sklání Stuart. „Ále, někdo si tu dal dostaveníčko s vlkodlakem a mě nikdo nepozve??“ Zatvářil se ublíženě. „Zmlkni a pomoz mi na nohy.“ Sykla jsem na něho. „Jsi v pohodě?“ Podíval se na mě a podal mi ruku. „No jasně, že jo, jen si tady tak relaxuju…“ Odsekla jsem, vzápětí bych to ale nejraději vzala zpět. „Promiň, ten vlkodlak mi dal pěkně zabrat, nestává se mi to často, takže jsem trochu mimo… ale smrtelný ani nakažlivý to není, nemusíš se ničeho bát.“ Řekla jsem mu, vysvětlovat se mi to nechtělo. S vděkem jsem vzala nabízenou ruku. „Náhodou před 10 minutama to nešlo?“ Ještě jsem se zeptala, kdyby se tam Stuart objevil dřív, všechno mohlo dopadnout jinak. „Dělám, co můžu, nejdřív mi vynadáš a teď tohle, holka, já se v tobě nevyznám…“ Upřímně se na mě usmál. „Popravdě, já v sobě někdy taky, ne, ale jestli o tom někde jen cekneš, urvu ti z těla něco, o co bys nerad přišel a narvu ti to do zadku tak hluboko, že budeš po zbytek života zpívat sopránem, chápeš. Musím přece myslet na svou pověst…“ Zlověstně jsem se na něho usmála. Kdyby mohl ještě víc zblednout, zřejmě by byl průhledný. Tohle jsem asi trochu přehnala. Stuart slyšitelně polkl a pokýval hlavou. „Jasně, že rozumím.“ Chvíli jsem byla zticha. „Kde je Mordas?“ Zeptala jsem se na zřejmou věc. „Já nevím, někde se objeví.“ Stuart pokrčil rameny a rozhlédl se okolo. Po Mordasovi nikde ani památky. „Jako vždycky.“ Pronesla jsem do ticha. Už zase začalo něco šramotit v křoví, chytila jsem Aguillion a zůstala na místě, zatímco Stuart se se svou zbraní přiblížili ke křoví. Ze kterého po chvíli vylezl špinavý Mordas. Vypadal jako by se vyválel ve vápně. Oba jsme se ho lekli a jako na povel snížili zbraně. „Nazdár, tady jste…“ Zaječel Mordas, jak dítě v cukrárně, když nás viděl. Když viděl můj pohled směřující na oblohu, trochu se ztišil. „Tady jste, já vás všude hledal.“ Rozhodil rukama, aby ukázal všechny světové strany. „Kde jsi se, sakra, coural?“ Zeptal se ho Stuart. „Narazil jsem na takovou malilinkatou překážku, jen maličkou.“ Odpověděl nám. „Právě jsem to koupila do hlavy.“ Mimochodem jsem mu sdělila, Mordas nevěděl, co jsem koupila. „A ty jsi upír, jo?“ Zasmála jsem se na Mordasův výraz. „O tom by se dalo s úspěchem polemizovat.“ Řekla jsem a Stuart se div neválel smíchy na zemi. „Pole – co?“ Zeptal se nechápavě Mordas. „Polemizovat, to je když…“ Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale zarazila jsem se, když jsem viděla jeho vyděšený pohled. „Víš co, to bys nepochopil. Jdeme zpátky do hospody.“ Mordasův obličej se při slově hospoda rozsvítil jako vánoční stromeček na Václaváku. „Tak teda padáme, tohle byla vážně zabíračka, všechno mě bolí.“ Pronesl Mordas a byl první kdo šel rychlým krokem do Fagorisovy hospody. Zasmála jsem se a podívala se na Stuarta, který jen kroutil hlavou. „Pomůžeš mi můj příteli ve zbrani?“ Zeptala jsem se a Stuart mě ochotně podpíral celou cestu zpět do hospody. „Je ti líp?“ Zeptal se mě kousek od našeho cíle. „Jo, v pohodě, neumřu, jestli myslíš tohle.“ Dívala jsem se na zem a dávala pozor, kam šlapu. „Děkuju.“ Skoro neslyšně jsem řekla. Stuart se zastavil a zvědavě se na mě podíval. „Copak jsi to řekla?“ Šibalsky se usmíval. „Řekla jsem, že ti děkuju.“ Hlasitěji jsem zopakovala a usmála se. „Tak jdeme, docela ráda bych se už napila krve a lehla si do postýlky.“ Trochu jsem do něho šťouchla, aby pokračoval v chůzi.

předcházející strana