Moje nečinnost mě přinutila vzít Mordase a Stuarta na prohlídku okolí. „Stuarte, nechci vidět žádný hrdinství, ano, jen obhlídka okolí.“ Výhružně jsem se na něho podívala. „Neměj strach, maličká, se mnou se ti nemůže nic stát.“ Odpověděl mi s drzým úsměvem ve tváři. Někdy mi dokáže docela obstojně lézt na nervy. Dnešek byl zrovna takový den. Kdybych je, já pitomá, poslala jen samotné dva, a netrmácela se s nimi, mohla jsem mít pokoj. Ale to já ne, potřebovala jsem se protáhnout, tak jsem to teď musela poslouchat, jakoby nestačilo, že je Mordas permanentně naložený v lihu a ani nepozná rozdíl mezi okurkou a jablkem… Opatrně jsme šli lesem… aha, pravda, tak opatrně jak jen Mordas zpitý pod obraz mohl. Šlápla jsem na větvičku, která pod mou váhou praskla. „Bravo, ani Mordas nedělá takovej kravál jako ty.“ Tiše jsem si vynadala. Když se vítr obrátil naším směrem, něco jsem ucítila, bylo to slabé, ale rozhodně to byl psí pach. Stuart to ucítil taky, Mordas by v tomhle stavu ucítil leda tak pálenku. Pomalu a s rozvážným krokem jsme se vydaly za zápachem. Zhruba po patnácti minutách chůze jsme se rozdělily, já šla na sever, Stuarta jsem poslala na severozápad a Mordasovi zbýval severovýchod. Konečně jsem alespoň na chvíli měla klid na vlastní myšlenky, bohužel pro mě ten klid moc dlouho netrval. V křoví přede mnou se něco mihlo. Opatrně jsem vytáhla své dva meče, a šla se ke křoví podívat. Z křoví vyletěl nějaký blíže nespecifikovaný pták a já se lekla, pitomej pták a vyleká mě jako školačku. Obrátila jsem se k odchodu, když se přede mnou vztyčila hora vlkodlačího masa. „A ty jsi jako kdo?“ Zavrčela jsem na nezvaného hosta. „My se ještě neznáme, tebe bych si pamatovat, Leonidas, mé ctěné jméno…“ Odpověděl mi na úvod, když proti mně tasil svou zbraň. Byla to nějaká hódně velká sekera. To jsem, ale poznala, až když se mě s ní pokoušel rozpárat, obratně jsem se mu vyhýbala, a pokoušela se o vlastní výpad, bohužel jsem si odkryla slabinu, čehož okamžitě využil a zaútočil. Bolelo to, schytala jsem to na levém boku. To mě naštvalo, viděla jsem rudě jako býk před matadorem. Nerozhlížela jsem se nalevo ani napravo a sekla jsem po něm Augillionem. Hned po tom, aby se nemohl pořádně rozkoukat, zaútočila jsem druhým mečem. Zasáhla jsem, ale ne nijak smrtelně, spíš jsem ho ještě víc naštvala. „Fajn, už si nebudu hrát…“ Řekl, když se rozmáchl. A znova přímý zásah, tohle bolelo ještě víc, srazil mě k zemi a snažil se mě dorazit. Byla jsem vysílená, nezbývalo mi už moc energie, adrenalin byl pryč a já cítila obrovskou bolest. Zřejmě jsem omdlela, protože si potom nepamatuju vůbec nic.