Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Pomsta, to bylo to jediné, na co jsem dokázala myslet, když jsem se rozhlížela po místnosti. Největší zabijáci vlkodlaků široko daleko a dostali nás jako nějaké bažanty. Vztekle jsem si hryzala nehty. Drachus byl pryč, už ho nikdy neuvidím, ano, kočkovali jsme se, ale tak nějak jsem ho začala mít ráda. Draly se mi do očí slané slzy, ale věděla jsem, že nemůžu začít brečet, ne v pozici, kterou mi během své nepřítomnosti Kreator svěřil. Zvedla jsem se na nohy a šla se podívat na Bijce a Massacra. Oba na tom byli dost bídně, ale jsou to přeci jen upíři a Seraphin se svými lektvary dokáže divy, v tom jsem ji věřila. Zbyla nás opravdu jen hrstka. Nemohla jsem uvěřit, že se to stalo, dívala jsem se na krvavý šrám na své hrudi. Z vlkodlaka co mi to udělal, zbyli jen kousky, to jsem zvládla, tak jak to sakra, že se tohle vymklo tak zatraceně moc z rukou? To bylo naposledy, kdy jsem od Drachuse slyšela to jeho „my patříme k sobě“, bude mi to chybět. ‘Ahhh, už zase ta pitomá sentimentalita.‘
Byla jsem vzteklá a měla chuť něco nebo někoho rozervat. Ano teď by mi spravil náladu nějaký dobře vypadající, rozkládající se vlkouš. Podívala jsem se vedle sebe a s láskou zvedla Augillion, jeho stříbrná čepel mi znovu zachránila život. Pomalu jsem po čepeli přejížděla brouskem a rozhodla se, že to vlkodlakům jen tak nedarujeme, jsme tým, pomstíme se a roztrháme je na cáry.
Kreator se asi právě trmácel českými drahami do Prahy, tak to jsem mu nezáviděla. Někde jsem slyšela, že by měli být nové vlakové soupravy, jsou až z Rakouska a vyrobeny byly v roce 1981, tak tomu říkám pokrok. ‘Snad z něho něco zbyde a přivede nějaké posily,‘ Přemýšlela jsem se zlomyslným úsměvem na tváři. S vědomím, že nás možná brzy bude víc, se mi do žil vléval “život“, samozřejmě v uvozovkách, jsem přeci mrtvá. Docela ráda, bych se vydala na lov, a viděla jsem to i ve tvářích ostatních. Ale v našem počtu by to byla sebevražda. Ne, ne, tak pitomá zase nejsem, jsem ženská, to ano, ale v hlavě to mám ještě docela srovnaný. „Asi by nebylo od věci zeptat se, jak na tom jsou marodi a když už jsme u toho, taky pošlu dva upíry na obhlídku okolo hospody, jen pro jistotu.“ Mumlala jsem si pro sebe. To já někdy dělám. Zvedla jsem se a šla za Seraphin. „Tak co, jak na tom jsou?“ Ptala jsem se ji s obavami. „No, nic moc, chce to čas, zatím jim dávám lektvary, ale dobře to nevypadá.“ Odpověděla mi, když je sledovala. Chvíli jsem je pozorovala.

Moje nečinnost mě přinutila vzít Mordase a Stuarta na prohlídku okolí. „Stuarte, nechci vidět žádný hrdinství, ano, jen obhlídka okolí.“ Výhružně jsem se na něho podívala. „Neměj strach, maličká, se mnou se ti nemůže nic stát.“ Odpověděl mi s drzým úsměvem ve tváři. Někdy mi dokáže docela obstojně lézt na nervy. Dnešek byl zrovna takový den. Kdybych je, já pitomá, poslala jen samotné dva, a netrmácela se s nimi, mohla jsem mít pokoj. Ale to já ne, potřebovala jsem se protáhnout, tak jsem to teď musela poslouchat, jakoby nestačilo, že je Mordas permanentně naložený v lihu a ani nepozná rozdíl mezi okurkou a jablkem… Opatrně jsme šli lesem… aha, pravda, tak opatrně jak jen Mordas zpitý pod obraz mohl. Šlápla jsem na větvičku, která pod mou váhou praskla. „Bravo, ani Mordas nedělá takovej kravál jako ty.“ Tiše jsem si vynadala. Když se vítr obrátil naším směrem, něco jsem ucítila, bylo to slabé, ale rozhodně to byl psí pach. Stuart to ucítil taky, Mordas by v tomhle stavu ucítil leda tak pálenku. Pomalu a s rozvážným krokem jsme se vydaly za zápachem. Zhruba po patnácti minutách chůze jsme se rozdělily, já šla na sever, Stuarta jsem poslala na severozápad a Mordasovi zbýval severovýchod. Konečně jsem alespoň na chvíli měla klid na vlastní myšlenky, bohužel pro mě ten klid moc dlouho netrval. V křoví přede mnou se něco mihlo. Opatrně jsem vytáhla své dva meče, a šla se ke křoví podívat. Z křoví vyletěl nějaký blíže nespecifikovaný pták a já se lekla, pitomej pták a vyleká mě jako školačku. Obrátila jsem se k odchodu, když se přede mnou vztyčila hora vlkodlačího masa. „A ty jsi jako kdo?“ Zavrčela jsem na nezvaného hosta. „My se ještě neznáme, tebe bych si pamatovat, Leonidas, mé ctěné jméno…“ Odpověděl mi na úvod, když proti mně tasil svou zbraň. Byla to nějaká hódně velká sekera. To jsem, ale poznala, až když se mě s ní pokoušel rozpárat, obratně jsem se mu vyhýbala, a pokoušela se o vlastní výpad, bohužel jsem si odkryla slabinu, čehož okamžitě využil a zaútočil. Bolelo to, schytala jsem to na levém boku. To mě naštvalo, viděla jsem rudě jako býk před matadorem. Nerozhlížela jsem se nalevo ani napravo a sekla jsem po něm Augillionem. Hned po tom, aby se nemohl pořádně rozkoukat, zaútočila jsem druhým mečem. Zasáhla jsem, ale ne nijak smrtelně, spíš jsem ho ještě víc naštvala. „Fajn, už si nebudu hrát…“ Řekl, když se rozmáchl. A znova přímý zásah, tohle bolelo ještě víc, srazil mě k zemi a snažil se mě dorazit. Byla jsem vysílená, nezbývalo mi už moc energie, adrenalin byl pryč a já cítila obrovskou bolest. Zřejmě jsem omdlela, protože si potom nepamatuju vůbec nic.

předcházející stranadalší strana