Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Pomalu jsem se zvedl ze země, ještě celý rozbolavěný, ale šlo to. Kuknul jsem na Berkáčkovou. Už mohla hýbat nohama a rány v obličeji se jí pomálu hojily. Regeneruje docela rychle, holka jedna nezbedná. Podal jsem jí ruku a pomohl jí na nohy. Dovedl jsem ji až ke stolu a galantně ji nabídnul židli, na kterou se znaveně posadila. Sednul jsem si na proti ní a Carisma vedle mě. Naše poháry doplnila krví a podala nám je. Tolik krve za tak krátkou dobu jsem už dlouho nevypil. Ale bylo to třeba. Léčím se po ní podstatně rychleji a kdo ví, kolik soupeřů mě dneska ještě čeká. Velmistr to ví, ale toho se ptát nebudu. Beztak by mě neodpověděl. Nejistota je taky zbraň a zřejmě si těmito souboji testoval i mě. No nevadí, s nikým už se párat nebudu. Ještě pět minut jsem počkal, pak se zvedl ze židle a naznačil, že jsem připraven pokračovat. Velmistr přikývnul a dveře velké místnosti se opět otevřely. Tak takový nástup do místnosti jsem ještě nezažil. Vletěl tam nějaký šílenec v černém kimonu. Salto, salto, úkrok, úkrok, salto, úkrok, kulka do hlavy a leh. Vyfoukl jsem dým ze Stínu a zvědavě pohlédnul na Velmistra. Rukou si zakrýval ústa abych neviděl jak se směje. „Tak to byl Brzdič,“ oznámil když se přestal smát.! „ Tak toho do klanu neberu,“ oznámil jsem zpětně. Velký šéf přikývnul a pokynul sloužícím. Ti odnesli bezvládné tělo s kulkou mezi očima. Jak s ním bylo naloženo, to už jsem se nikdy nedozvěděl. Brzdičovi to stejnak bylo jedno. Alespoň do doby než zregeneroval. To ho taky potom mohly čekat neveselé chvilky. Nenápadně jsem ve Stínu prohodil zásobníky. Mordasova munice by mě mohla ulehčit práci. Ty pitomé dveře se znovu otevřely. Přivítala mě dlouhá dávka ze samopalu. Teď jsem byl zase ninja já. Salto, běh, úkrok, úkrok, běh a salto. Pak jsem byl na řadě. Ozvala se rána. Taková malá, nepatrná. Vystřelil jsem mu samopal z rukou a protože jsem měl Mordasovo střelivo, tak jsem mu ho vystřelil i s rukama. Překvapeně vytřeštil oči, zahýbal s pahýlkama a sesul se k zemi. Nevím jestli dobrovolně nebo mu už nic jiného nezbylo, ale v každém případě už nevstal. „ Tak tento se jmenoval Peachus,“ oznámil velmistr.
Jméno mu padlo jako ulité, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to raději neřekl. Mrknul jsem ke stolu. Obě ženské se smály. Já mít takové jméno, tak spáchám sebevraždu. No alespoň jsem mu ulehčil práci. „Tak toho taky nechci,“ okomentoval jsem zcela zbytečně. V otevřených dveřích se objevila další postava. Opatrně překročila Peachuse a zastavila přede mnou. Docela velký chlap to byl. Čelo až na záda, ledově modré oči, dlouhý kožený plášť, kožené kalhoty, vysoké pevné boty.
V jedné ruce wakizaši, v druhé tanto. Kukl na mě a usmál se. Udělalo se mě zle. Zaútočil bleskurychle.
Kam se na něj serou Shogunovi ninjové. Sek, úhyb, úhyb, nevidím nic, rána jílcem meče do hlavy, zase nic nevidím, kop do hlavy, skřípot mých zubů, zase nic nevidím. Sakra, takovou nakládačku si snad nezasloužím. Ale když nic nevidím, nemůžu ani střílet. Je strašně rychlý a nebezpečný.
No nic se nedá dělat, zkusím jinou taktiku. Sáhnul jsem do kapsy a nahmatal malou ampulku od Seraphin. „Tak z tohoto se panáčku pěkně posereš,“ pomyslel jsem si a hodil ji před toho zlosyna.
Lahvička vesele praskla, dle očekávání. Zlosyna zahalil oblak kouře, dle očekávání. Dostal jsem loktem přes hubu, to jsem nečekal a složil se na podlahu. Zatracená smůla. Jak to, že to na něj nepůsobí ? Podkopl jsem mu nohy. Složil se taky. Ještě na zemi zarotoval se svým železářstvím.
Už vím, jak to vypadá, když někoho přejede nasraný kombajn. Tolik sekanců a bodů jsem v tak krátké době nikdy nedostal, ale všechno je jednou poprvé. Hodil jsem dvě salta vzad a přitiskl se ke zdi, aby mě nemohl při té jeho rychlosti, napadnout ze zadu. Zřejmě ho to ani nenapadlo. Připíchl mě ke zdi.
Meč mě nehezky projel bříškem a nezastavila ho ani omítka, ani cihla. Druhým kratším mečem se mě chystal setnout hlavu. „Co teď ? Mysli chlape ! Mysli !“ Čepel se nezadržitelně blížila a já jsem se kymácel přibodnutý na zdi. Tak tento boj jsem opravdu nevyhrál. Vždycky se najde někdo silnější než já. „Beru ho !“ Zařval jsem tak, aby se to nedalo přeslechnout. Zloduch se usmál. Jeho porcovací čepel se zastavila před mým krkem. Kuknul mě do očí, přikývnul a oba meče zmizely v pouzdrech. Mé bříško bylo zase volné a navíc jsem měl hlavu na krku. To bylo radosti. Svezl jsem se po zdi na zem a zůstal sedět. Sbíral jsem síly a léčil zranění. Zloduch ke mně pomalu došel, podal mě ruku a tázavě se na mě podíval. Ruku jsem přijal a pomohl mě na nohy. Jmenuju se Fo3k, představil se s úsměvem.
Docela simpaťák, pomyslel jsem si a taky se představil. Byl jsem rád, že tento souboj byl za mnou.
Nerad bych si ho ještě někdy zopakoval. Fo3k bude pro klan určitě velkým přínosem. Podíval jsem se na něj a Fo3k se složil. Třásl se v křečích na zemi, pěnu u huby. Ampulka od Seraphin zabrala.
Sáhl jsem do kapsy, shýbnul se a podal mu protilátku. Přece si nebudu zabíjet vlastní lidi.

předcházející stranadalší strana